Přejde to? ptá se Nina Dakoty Johnsonové ke konci Ztracená dcera . Pokračuje ve zkoumání šifry Olivie Colmanové postavy, Ledy, nevím, jak to nazvat.
Tento hluboký moment krystalizuje, že Maggie Gyllenhaal při svém prvním vystoupení jako spisovatelka a režisérka identifikovala současnou iteraci toho, co feministická teoretička Betty Friedan kdysi beze jména nazvala problém. Totiž, že v ženské duši hlodá nějaká síla, ale chybí jí slovní zásoba pro správné vyjádření. v Ztracená dcera Gyllenhaal dává podobu těmto mlhavým pocitům nespokojenosti prostřednictvím empatického budování postav a rafinovaného nasazení filmové gramatiky. S obratností psychologického thrilleru a pečlivostí studia postav se přizpůsobí román Eleny Ferrante stejnojmenného k rozbití jednoho z největších zbývajících tabu feminismu: mýtu o madoně.
Nikde nenacházejí Gyllenhaalovy představy o ženství jasnější ztělesnění než díky vynikajícímu výkonu Olivie Colman v hlavní roli Ledy, britsko-americké spisovatelky, která přijede sama do klidného italského plážového městečka, aby se tam beznadějně zapletla do života jiné rodiny. Colman zvládá tuto složitou rovnováhu hraní nevyzpytatelné postavy a ukazuje nejednoznačnost, aniž by sklouzl do ambivalence. Její motivace jsou zcela odvázané od očekávání toho, co by průměrný člověk v její situaci udělal, a od naprosté záhady, jak bude reagovat na každou chvíli. Ztracená dcera naplňuje film skvěle vytepaným napětím.
Ledin způsob existence je neobvyklý: je nelogická, ale ne tím tradičně impulzivním způsobem, který obvykle doprovází postavu jejím chováním k ostatním lidem. Colman jasně ukazuje, že nejedná ze strachu nebo paniky. Rozhodnutí jsou matoucí, ale přesvědčivě studovaná v její vlastní mysli. Existuje vnitřní logika, která dává Ledě dostatečný smysl, a dosáhla úrovně dostatečného sebeuspokojení, aby se mohla pohybovat světem, který na ní pracuje. Necítí potřebu to vysvětlovat nikomu, s kým se stýká, a na každém kroku je mátla tím, že se odmítá klanět jakýmkoli společenským jemnostem nebo konvencím.
Po většinu prvního dějství filmu Gyllenhaal staví publikum do této zmatené pozice a snaží se zjistit, co přesně je Ledina dohoda. Ta ústřední otázka pravomocí Ztracená dcera Gyllenhaal po dlouhou dobu odolává zjednodušujícímu patologizaci své hlavní hrdinky. To by mělo sloužit jako silný ukazatel toho, jak bude každý divák na film celkově reagovat – přitažený kouzlem, které seslala, nebo frustrovaný nad bodem péče.
Foto: NETFLIX © 2021
Tato intrika však plyne s časem a ustupuje fascinujícím flashbackům s Jessie Buckley jako mrtvou zvoničkou Colmana jako mladší verze Ledy. Tady je kde Ztracená dcera poskytuje trochu více kontextu toho, jak Leda začala pohlížet na své dvě malé dcery jako na něco složitějšího než jen na radostný zázrak života. Film se neštítí škádlit zmučenou psychologii této postavy, když se potýká s myšlenkou, že děti představují výzvu k dosažení psychologického, sexuálního a osobního uspokojení, které lze snadněji dosáhnout bez drtivé odpovědnosti rodičovství.
Gyllenhaal těmito scénami nediagnostikuje Ledu, jen jí vysvětluje a ukazuje zkušenosti, které formovaly její hlavní filozofii mateřství a sebe sama. Pokud ji postihne nějaká nemoc, je to společnost, která trvá na tom, že matky se stanou méně samostatnými, jakmile přivedou na svět nový život. Ztracená dcera se nikdy nesnaží zasadit Ledu do reduktivního rámce špatné matky nebo antihrdinského rámce. Člověk může dělat podivné, dokonce zavrženíhodné věci, aniž by ty určovaly jeho charakter. Leda shledává rodičovství jako škrtící límec a Gyllenhaal vytrvale odmítá zmírnit okraje té bolesti a frustrace.
Takový nesklonný postoj k normám si nemůže pomoci, ale vytváří určité třenice a je přítomen v každém novém vztahu, který si Leda na ostrově vytvoří. Způsob, jakým Colman skvěle svíjí potlačovanou touhu její postavy, okouzlující vizualizovanou plynulou kamerou Hélène Louvart a složitě protkanou mřížkovým střihem Affonsa Gonçalvese, vede k očekávání, kde se nakonec rozpoutá. Bude to s laskavým správcem nemovitostí Lylem (Ed Harris), který se o ni zřejmě zajímá? Sladká vůle ( Normální lidé ’s Paul Mescal), který ji zbožňuje jako plavčíka podél pobřeží, kde pracuje? Neuctivá městská mládež naléhá na narušení jejího klidu? Nina Dakoty Johnsonové, další drzá mladá matka, která bojuje s omezeními, které Leda až příliš dobře zná? Je to jako předvídavá děvka, která čeká, až míč spadne, a Gyllenhaal mistrovsky dojí každý okamžik jak pro intriky, tak pro pochopení.
Ztracená dcera nemá za cíl vyřešit problém beze jména: neschopnost žen vyjádřit něco jiného než zářivé uspokojení o svých dětech, myšlenku, že akt porodu vytváří nového člověka zbaveného všech předchozích ambicí. Gyllenhaal si však uvědomuje, že existuje síla v jednoduchém přiblížení tváře těmto nezformovaným sentimentům, které se v ní mohou vyrojit. Pouhé přiblížení se k pocitu je prvním krokem k řešení problému. Snad když se to dá zmínit, tak se to dá zvládnout.
Ztracená dcera světová premiéra na filmovém festivalu v Benátkách 2021. Netflix ji vydá 31. prosince.
Marshall Shaffer je filmový novinář na volné noze žijící v New Yorku. Kromě RFCB se jeho práce objevily také na Slashfilmu, Slantu, Little White Lies a mnoha dalších outletech. Jednoho dne si každý uvědomí, jakou má pravdu Spring Breakers.